Michaela Pospíšilová Králová: Tvořme mimo hranice mainstreamové líbivosti

*Michaela (40) ★ grafická designérka, ilustrátorka a fotografka -> společně s tříletou dcerou Klárou vytvořila umělecký projekt Subjects of Maternity ✗ má ráda ničím neomezenou volnost výtvarné hry, dlouhé procházky v přírodě s rodinou a přáteli, tiché pozdní večery i hlučnou hudbu

instagram.com/michaelapospisilovakralova

www.michaelapospisilovakralova.cz

O čem je tvůj umělecký projekt Subjects of Maternity?

Soubor Subjects of Maternity je o kontrastu šedého, dospělého, racionálního světa a zatím ničím neohraničené pestrobarevné tvůrčí otevřenosti a emocionality malých dětí. Vznikl v době, kdy bylo dceři Kláře kolem třech let. Kreslila jsem předměty, které s dcerou běžně používám, tyto objekty jsou vlastně i obecnými symboly dětství. Kresbu jsem záměrně dělala popisně tužkou, tak, aby dobře vystihovala náš dospělý organizovaný svět. Dcera pak do obrazů zasahovala s typicky dětskou odvahou, svobodomyslností a heslem „více je více“, zářivými pastelkami, fixami, malbou a lepením.

„Období neomezené fantazie před princeznami a jednorožci mě fascinuje.“

Jak tě napadlo pustit se do společného projektu s dcerou a jak jste si obě celý proces užily? Překvapilo tě něco?

Vždy jsem obdivovala volnost a lehkost, s jakou tvoří ty nejmenší děti, období neomezené fantazie před princeznami a jednorožci mě fascinuje. Přála jsem si tuto dceřinu bezprostřední kreativní akčnost uchovat v uceleném výtvarném souboru a dát jí koncept. Mnoho let pracuji na principu dodatečných zásahů do hotového obrazu (nejčastěji fotografie), proto jsem tak nějak přirozeně  šla i s dcerou touto cestou.

Já sama jsem se tím po delší době vrátila k realistické kresbě a překvapilo mě, jak moc mi to dalo. Od přírody jsem spíš neposedná, klidné dlouhotrvající kreslení je pro mě výzvou, ale tohle dlouhé vynucené soustředění mně samotné prospělo. Zároveň jsem strávila hodně času s dcerou. Myslím si, že je důležité dělat s dětmi něco společně pro radost, nad rámec všednodenních povinností. Dcera navíc poznala jednu z cest, jak je možné přemýšlet: nepovažovat na první pohled hotovou věc za definitivní a posouvat ji dále.

„Obdivuji těch pár let, než je začne regulovat sebekritika, poznámky dospělých i napodobování estetiky okolí.“

Když se dívám na kresbu balónku, přijde mi, že v něm tvoje dcera viděla hlavu a namalovala mu uši a vlasy – tahle představivost za tím mě moc baví. Jak se podle tebe vlastně liší kreativní svět a přemýšlení dospělých a dětí?

Já u dětí nejvíce obdivuji těch pár let, než je začne regulovat sebekritika, poznámky dospělých i napodobování estetiky okolí. Kdy se nebojí, co jim kdo o obrázku řekne, a nemají ani dopředu jasně definovanou představu, jak by měl obraz vypadat. Dospělí mají naproti tomu velkou výhodu v možnosti práci koncepčně promyslet a třeba i poukázat na nějaké důležité společenské téma nebo problém. Umělcům, kterým se podaří spojit tyto dva přístupy - hravost a koncept - dohromady obdivuji nejvíce.

Na svém webu píšeš: „Klára (dcera) kresby do určité míry obohatila a také zničila. Totéž platí pro život s dětmi: obohacují a také poněkud ničí to, co dělají jejich rodiče.“ Můžeš tuhle myšlenku rozvést?

Ve společnosti stále převažují tendence si rodičovství idealizovat a vidět ho reklamní optikou. Mně osobně dělají děti život pestřejší a naplněnější, ale stejně jako spousta jiných rodičů se občas těžko ubráním frustraci. V textu jsem měla na mysli hlavně snahu rodičů udržet domov ve snesitelně uklizeném stavu, to je u malých dětí boj s větrnými mlýny a mnohahodinová práce je velmi často během pár okamžiků pryč. Bylo velmi zvláštní tento proces, moje dlouhá práce vs. rychlý zásah dítěte prožít v tomto souboru záměrně a částečně mi to pomohlo strávit i některé rozporuplné pocity z mateřství.

„Jsem přesvědčená, že každému člověku čas věnovaný kreativní činnosti prospívá a není třeba mít speciální talent.“

Jsem přesvědčená o tom, že mnoho z nás ve školách slyšelo, že nejsme v kreslení dobří – mně osobně se vybavuje například kritika za použití jiných než očekávaných barev. Jak se díváš na podobná hodnocení?

Já vnímám vedení výtvarné výchovy ve školách stále jako velmi problematické. Když srovnám zkušenosti mé generace a generace mých dětí, je znát zlepšení, ale stále je to málo. Velká část úkolů je zaměřena jen na zdokonalení jemné motoriky bez jakékoliv snahy o rozvoj tvůrčího myšlení. Největší problém vidím v hodnoceních, které často znechutí kreslení a malování na celý život, a to je obrovská škoda.

Není vůbec nutné se věnovat umění profesně, ale jsem přesvědčená, že každému člověku čas věnovaný kreativní činnosti prospívá a není třeba mít speciální talent. Přála bych si, aby se děti pro umění nadchly a to stalo se přirozenou součástí jejich životů i posléze v dospělosti.

Jak můžeme podle tebe vést děti k tomu, aby se nebály kreativně vyjadřovat? A kde začít, případně navázat u nás dospělých?

Myslím, že bychom měli, jak jen to jde, děti povzbuzovat k odvaze a experimentu a nechat je tvořit mimo hranice běžné mainstreamové líbivosti. Vyhýbat se hodnocení. Vyzkoušet s nimi všechny možné přístupy a techniky.  Najít způsob tvorby, jenž bude vyhovovat jim osobně. Učit je dívat se kolem sebe, upozorňovat je na cokoliv, co nám přijde zajímavé a vysvětlovat proč. A občas zajít na výstavu, která by mohla děti bavit.

To samé vlastně platí i u dospělých, jen má naneštěstí spousta z nich tak zafixované „že jim nejde kreslení“ ze školy, že může být velmi obtížné tuto zbytečnou nálepku odstranit. Asi bych začala nějakou úplně novou techniku, kterou nemají spjatou se školou, třeba psaní deníku doplněné drobnými skicami, vyzkoušet práci s textilem, sprejování nebo koláž. 

Profesně se věnuješ grafickému designu, ilustraci a fotografii – co ti tvá různorodá práce dává a čím se cítíš být momentálně nejvíce? Na čem právě pracuješ?

Živí mě hlavně grafika a mám štěstí, že pracuji pro přátelské lidi z celého světa. Občas také na zakázku fotím a ilustruji. Práce mi poskytuje zázemí, svobodu a inspiraci k mé umělecké, výstavní tvorbě. Profesně se tedy cítím více jako grafička, ve volné tvorbě spíše jako fotografka. Jsem vděčná, že mám možnost se takto pohybovat ve více oblastech.

Z výstavních souborů mám aktuálně rozpracované pokračování mého dlouholetého projektu Re-constructed diary. Jedná se o deníkové záznamy zpětně zrekonstruované ve fotografickém studiu. Vytištěné snímky „komentuji“ dolepováním papírů a výšivkou.

„Úspěch je podle mě hlavně vnitřní dobrý pocit. V umění, kde pro jeho hodnocení neexistují jasná kritéria, to pak platí ještě více než v jakékoliv jiné sféře.“

Co pro tebe znamená úspěch?

Úspěch je podle mě hlavně vnitřní dobrý pocit. V umění, kde pro jeho hodnocení neexistují jasná kritéria, to pak platí ještě více než v jakékoliv jiné sféře. I když musím přiznat, že každá zrealizovaná výstava, ocenění nebo článek je pro mě velmi důležitou motivací. Úplně největším úspěchem by byl dlouhodobý pocit work-life-family-art harmonie, ale to je asi vlastně nesplnitelný požadavek. Je to jako balanc na několika jedoucích koních najednou a mě vlastně baví mít pestrý a hektický život, i když občas hrozí pád.

Všechny fotografie © Michaela Pospíšilová Králová