Jana Montorio: Nejsilněji mě lidi povzbudí tím, že o mně zapochybují
* 40 let -> dramatička, scenáristka, překladatelka, učitelka ★ pochází z Třebíče, momentálně žije v Lucemburku ✗ milovnice absurdna, krotitelka Lva a žena, která umí číst v mapách, neboť má dokonalý orientační smysl
Na čem právě pracuješ?
Hned na několika projektech, ale každý je v jiné fázi, takže nemají podobné termíny. Pro lucemburskou scénu píšu audiohru, zároveň rozvíjím film, zatím v podobě filmové povídky (treatmentu), a k tomu nosím v hlavě divadelní hru. Na konci roku se stav věcí posune. Hotový scénář audiohry vstoupí do fáze přípravy realizace, filmová povídka se přemění v dialogy a divadelní hru už budu tvořit na papíře/v notebooku. Na jaře, pokud to kovidová situace dovolí, postoupí audiohra k natáčení, pro filmový scénář budu hledat režiséra a producenta a s herci ve zkušebně otestujeme maketu divadelní hry, abychom ji připravili na červnový festival. A tak pořád dokola. Myslím, že už nikdy se nestane, že bych neměla co psát, protože jakmile se jeden projekt prohlásí za hotový, do rodiny připravovaných projektů se narodí nový. A já dokonce už teď vím, který to bude. A znám i ten následující…
Daří se ti udržovat rovnováhu, aby tě projekty nezavalily?
Zatím ano, protože jsem náturou dost zodpovědná a mám hrůzu z nedodržených termínů, takže už ze zásady neuzavírám závazky, kterým nemůžu dostát. Navíc velice ráda spím, ke své práci to dokonce potřebuju, takže při plánování si dávám velmi dobrý pozor, abych se nedostala do situace, ve které bych se nedejbože musela vzdát osmihodinového spánku!
A abych pořád neseděla s tužkou nebo s notebookem v ruce, několikrát týdně se bavím s žáky v dramatických kroužcích. Další velice aktivní odpočinek mi dvakrát do měsíce poskytují hodiny s předškoláky v České škole, která v Lucembursku existuje pátým rokem. I tyhle projekty s dětmi jsou tvůrčí a hodně mě inspirují.
“Stejně tak jako se neúspěchem jednoho nenechám odradit, nezávidím druhému jeho úspěch.”
V jakém jazyce píšeš?
Vedle francouzštiny píšu samozřejmě i česky, a to mnohem rychleji a spontánněji, takže počítám i s tím, že ve chvíli, kdy se budu potřebovat vybít, vznikne během několika dnů ještě další hra, třeba ne úplně plánovaná, nicméně nutná coby duševní očista. Naposledy takhle vznikla černá pandemkomedie Love You Truly, kterou se v rámci listopadové Noci divadel chystá uvést Divadlo v Řeznické. Samozřejmě pokud se tento divadelní svátek bude letos vůbec konat…
Práce na kterém díle tě nejvíc bavila?
Zatím mě bavila práce na každém díle, jinak bych s ním neztrácela čas. A to úplně nejlepší dílo mě teprve čeká. Těším se na něj, ale nespěchám.
Dostala ses tam, kde právě jsi, díky tvrdohlavosti?
Tvrdohlavým člověkem bych se rozhodně nenazvala a myslím, že ani okolí by mě tak nepopsalo, ale houževnatost, to je něco jiného. Právě tahle vlastnost mi pomohla asi nejvíc. Nejsilněji mě lidi povzbudí tím, že o mně zapochybují. Kdykoli zaslechnu, že to nejde, protože nemám ty správné školy ani kontakty, protože to zkoušeli už jiní a nezadařilo se, zvedne se ve mně vlna odporu a jsem odhodlaná dokázat těm škarohlídům opak. Proč by mě mělo odradit, že někdo jiný neuspěl? Každý přece máme odlišné zkušenosti a nástroje, nabízíme jiný materiál a potenciál, nemluvě o tom, že právě my se můžeme skutečně octnout na tom pověstném „správném místě ve správný čas“. Úspěchy a neúspěchy ostatních jsou mi upřímně ukradené. Stejně tak jako se neúspěchem jednoho nenechám odradit, nezávidím druhému jeho úspěch.
“Všechno, co jsem těch dvacet let dělala a prožívala, bylo nutných k tomu, abych měla vůbec o čem psát.”
Zabloudila jsi po své tvůrčí cestě do nějaké slepé uličky?
Do té jsem se asi ani dostat nemohla, protože odjakživa věřím, že všechno, co dělám, se mi dřív nebo později bude na mé cestě hodit. I přesto, že zatím nevím, kdy a jakým způsobem. Zatím se mi nestalo, že bych něco neuměla využít. Nemám ráda plýtvání, hlavně vlastním časem a energií, takže ode mě nikdy neuslyšíte: „Kdybych bývala studovala něco jiného…“ apod. Všechno bylo a je správně.
Proč si tedy svůj životní sen plníš až nyní, ve čtyřiceti?
Proč jsem s psaním neprorazila o dvacet let dřív, ha? Moje odpověď zní: „Protože všechno, co jsem těch dvacet let dělala a prožívala, bylo nutných k tomu, abych měla vůbec o čem psát.“ Příběhy jsem si zapisovala už jako malá holka, jako úplně každá malá holka. Teprve nyní ale cítím skutečná témata, skutečné postavy, skutečně zajímavé pro ostatní. Prostě až teď je to konečně „o něčem“, až teď mám něco jako styl. Jsem ráda, že jsem si počkala. A moje pobyty v zahraničí, zkušenosti z různých profesí, cizí jazyky a rodina rozhodně nebyly slepými uličkami.
“Inspiruje mě hudba a příběhy ostatních, ale také třeba děti, rodná Třebíč, moje rodina, moje spřízněná duše babička, vzpomínka na zesnulého dědu, který mě za ručičku vedl do přípravky na dramatický kroužek, milovaná Vysočina…”
Promítá se do tvorby tvá rodná země?
Mým největším tématem je evidentně otázka identity. Některé moje příběhy souvisejí s adaptací na cizí prostředí, s odpoutáním se od minulosti, s návratem, se sebepřijetím. Mám postavy, které se srovnávají s pečetí cizince, ať už v zahraniční zemi, či v jiném sociálním prostředí. Některé úmyslně vytěsňují své kořeny, protože se za ně stydí, nebo se rovnou vydávají za někoho jiného. Každý příběh je o putování a třeba divadelní hra, na které pracuji právě teď, obsahuje dva typy: putování zeměpisné a cestu emocionální. Hlavní hrdinkou je slovanská emigrantka. Takže ano, ať už přímo, nebo nepřímo, promítá.
Kdo nebo co tě inspiruje?
Inspiruje mě hudba a příběhy ostatních, ale také třeba děti, rodná Třebíč, moje rodina, moje spřízněná duše babička, vzpomínka na zesnulého dědu, který mě za ručičku vedl do přípravky na dramatický kroužek, milovaná Vysočina…
Co tě na tvém oboru fascinuje?
Obecně na tvorbě je fascinující úplně všechno. Dostat nápad je úžasné, přitom samotný neznamená vůbec nic. Dovést ho až do konce je jako zázrak. Počáteční nápad a konečný zázrak jsou momenty, které zasluhují oslavu, bouchnutí láhve šampaňského a pořádný odpočinek, protože na přímce mezi těmito dvěma body stojí horská dráha, kterou musíte projet.
Při tom, jak se dostávám více na světlo a hlouběji do profesionálního světa mě také fascinuje, někdy až děsí, kolik komfortních zón musím ještě překonat, kolik se toho musím ještě naučit, kolika lidem musím začít důvěřovat a na kolik z nich se musím začít spoléhat. Právě na to, abych počítala s druhými, nejsem vůbec zvyklá.
Jaký sen máš do budoucna?
Mým snem do budoucna je pokračovat v cestě za svými sny. Až do konce života. Pak už to nepůjde. Nejspíš.
