Lynn Claessens: Ta dokonalost všude kolem mě nutila přemýšlet. Co je se mnou špatně?
* 34 let -> hledá sama sebe a smysl svého života ★ žije v Belgii -> na Instagramu založila projekt „rok brutální upřímnosti“, kde sdílí svůj pohled na svět, životní starosti a ty nejosobnější pocity ✗ miluje svého manžela, děti, psy, ráda čte, ale kouká i na Netflix :)
Před více než rokem jsi na Instagramu založila projekt “rok brutální upřímnosti”. Musím přiznat, že tvůj profil se snad ani nemůže více odlišovat od všech těch vyleštěných profilů, které běžně vídáme. Co tě motivovalo začít s takovým projektem?
Přesně to! Všechen ten vyšperkovaný obsah všude kolem mě nutil k zamyšlení o tom, co je se mnou špatně … Jak je možné, že všichni ti lidé jsou v životě tak úspěšní? Viděla jsem, jak lidé cestují, mají krásná auta, perfektní oblečení a skvělé rodiny. Co dělám špatně? Můj dům je plný nepořádku, nevypraného prádla, za poslední čtyři roky jsme nikam nevycestovali a peněz je vždy tak akorát. Chtěla jsem v tom všem sdílet i svoji, brutálně upřímnou, verzi.
Skrze sérii velmi osobních postů poodhaluješ hodně o svém boji s depresí, financemi, ale i rodině. Jak těžké pro tebe bylo se takto otevřít a co na to říká tvoje rodina zvláště v případech, kdy píšeš o ní?
Nebylo to vůbec jednoduché a hlavně v začátcích jsem se někdy držela zpátky, protože jsem si nebyla jistá, jak budou lidé reagovat. Možná mi řeknou nefňukej pořád a víc se snaž, ale bylo to přesně naopak. Mnoho lidí se mnou sdílelo jejich osobní příběhy a starosti, které mě často dohnaly až k slzám a touze pomoci.
Na úplném začátku věděl o mém projektu pouze můj manžel, který mě podporoval (a stále podporuje) na každém kroku, ale po pár měsících mě začala nacházet rodina. Přítelkyně mého otce, moje dcera, manželův syn z prvního manželství ...
Pokaždé, když se tak stalo, jsem měla malou „zástavu srdce“. Moje srdce bylo tam někde na talíři a oni ho našli. Budou se na mě dívat jinak? Ukázalo se, že ano. Ale ne tak, jak jsem si myslela. Začali mi víc rozumět, pochopili, s čím se potýkám i jak mi pomoci.
„Budou se na mě dívat jinak?
Ukázalo se, že ano.
Ale ne tak, jak jsem si myslela.
Začali mi víc rozumět, pochopili, s čím se potýkám i jak mi pomoci.“
Myslíš si, že lidé chtějí slyšet pravdu v její brutální podobě? Možná si myslíme, že ano, ale jsme na ni opravdu připraveni?
Myslím si, že někteří připraveni jsou a jiní nikoliv. Je to jako se vším v životě, i zde existuje rovnováha mezi “ano” a “ne”. Já mám štěstí na nejrůznější sledující, kteří jsou připraveni ji slyšet a za to jsem opravdu vděčná.
Co ti tvoje otevřenost přinesla? Pomohla ti?
Zjistila jsme, že každý z nás se s něčím potýká a že se všichni snažíme, jak nejlépe umíme naložit s tím, co máme. Každá žena dělá co může, aby svým dětem dala ten nejlepší možný život. Každý člověk usiluje o nějakou formu naplnění. Přineslo mi to pokoru a pomohlo mi to si uvědomit, že těžké dny opět odejdou, existují, ale nejsou tu napořád. Mnoho lidí zažilo horší věci než já a všichni z nich vyšli plni pochopení, laskavosti a schopni milovat. Pouze se snažím být více jako oni.
Svůj projekt jsi začala ještě před tím, než světová pandemie otočila svět vzhůru nohama. Vnímáš, že pandemie změnila náš pohled na pocity paniky, úzkosti či dokonce deprese? Stalo se mentální zdraví naší prioritou?
Myslím si, že díky pandemii více lidí pocítilo paniku, úzkosti či deprese. Mnoho z nich takové pocity nikdy před tím nezažilo. Vidím v tom příležitost lépe pochopit ty, kteří se s nimi potýkají někdy i roky. Pro mě samotnou se stalo mentální zdraví prioritou číslo jedna, jsou-li pochmurné mé myšlenky vše ostatní je na tom dost podobně. Je to hodně špatný stav, ale vy všichni, kteří toto čtete a s něčím se potýkáte, pomine to. Ne vše najednou, vzestupy a propady jsou stále součástí mého života, ale nejste v tom sami. Myslím si, že právě to je ten nejdůležitější vzkaz pandemie: „Nikdy nejste sami“.
„Přineslo mi to pokoru a pomohlo mi to si uvědomit, že těžké dny opět odejdou, existují, ale nejsou tu napořád.“
Má tvůj projekt definitní konec stejně tak jako měl jasný začátek?
Ano měl, jeden rok, ale ten uplynul před několika měsíci a já jsem stále tady ... Můj příběh ještě nebyl u konce. Zeptala jsem se svých sledujících, zda bych měla pokračovat, prodloužit lhůtu jednoho roku. Chtěla jsem mít jistotu, že je svým stěžováním již neobtěžuji. Všichni odpověděli pozitivně, proto v projektu pokračuji nyní bez definitivního konce.
Kdy cítíš, že opravdu žiješ a jsi v souladu sama se sebou?
Ze všech otázek je pro mě právě tato nejtěžší… Moje odpověď bude znít dost banálně, ale tak to je: všechno se skrývá v maličkostech.
Když mě obejme můj muž, když se mnou moje dcera sdílí něco, na čem jí záleží, když můj syn udělá hloupý vtip nebo náš pes vytáhne něco z odpadků a přijde za mnou s potutelným úsměvem na tváři, protože ví, že to nemá dělat.
Je to těžká otázka, protože všechny tyto momenty jsou pomíjivé, zaberou pouze minuty z našich dnů a pokud se necítíme nejlépe, tak uplynou zcela mimo nás. A my si jich vůbec nevšimneme.
Ale pokud se vám podaří najít alespoň jeden každý den, slibuji vám, že se stanou většími a vy se budete cítiti o trochu lépe.
