Gabriel a Magdalena: Naše město se stalo plátnem, na které byl namalován příběh
Gabriel a Magdalena
Gabriel Roland, ředitel Vienna Design Week, a Magdalena Hiller, korporátní právnička, jsou dlouholetými přáteli. Mají společnou vášeň, kterou jsou malby a mozaiky umístěné na fasádách vídeňských domů. Jednoho dne se rozhodli, že svoje nadšení pro tento netradiční typ umění budou sdílet a založili Muzeum Podívej se vzhůru.
Das Museum des Hinaufschauens Instagram
Kde se vzala tvoje vášeň pro obrazy a mozaiky z fasád domů? Jak tato netradiční forma umění vznikla a proč jste založili Muzeum Podívej se vzhůru?
Jednoduše nás baví život ve Vídni. Hodně dlouho jsme si mezi sebou posílali fotky zajímavých maleb a mozaik z fasád domů napříč celým městem. Když jsme potom během pandemie seděli doma, bylo nám jasné, že teď musíme jednat. Muzea byla zavřená, ale venku bylo stále co obdivovat a z čeho se těšit. Proč se tedy nejít projít a neodtrhnout oči od našich telefonů?
Zároveň jsme chtěli, aby lidé začaili Vídeň vnímat trochu jinak. Většina turistů vidí naše město jako imperiální Disneyland z přelomu století, ale to skončilo už v roce 1918. Vývoj Vídně se zde nezastavil a období, která následovala, jsou důležitou součástí jejího urbanistického rukopisu.
Mnoho maleb a mozaik vzniklo v době rozvoje sociálního bydlení ve 20. letech, ale další přibyly i během nacismu a po válce. Naše město se vlastně stalo plátnem pro namalování politického příběhu.
„Většina turistů vidí naše město jako imperiální Disneyland z přelomu století, ale to skončilo už v roce 1918.”
Je to i jeden z důvodů, proč se při výběru maleb a mozaik soustředíte hlavně na období mezi lety 1919 a 1989?
Ano, ale těch důvodů bylo víc. Vídeň je známá především pro své historické budovy s opulentními fasádami a dekorem pocházejícím z 19. století. Tenkrát šlo hlavně o architekturu. Se změnou režimu z monarchie na republiku však přišla změna stylu. Věci se musely začít dělat jinak, muselo se začít stavět jinak, protože se začalo žít jinak.
Zlepšovalo se sociální bydlení a nově vznikající budovy se rychle staly součástí vnějšího obrazu města. Město začalo využívat budovy ke komunikaci s občany tím, že na jejich fasády umisťovalo umění, ukazovalo, že řeší a zlepšuje otázku sociálního bydlení.
Po válce, kdy Vídeň musela být znovu “postavena”, vznikaly budovy rychle a jednoduše, což znamenalo prostor pro umění. Přidaly se k tomu městské pobídky a umělci, o kterých bychom možná jinak nevěděli, dostali svoji šanci. Pro tyto ne příliš velké talenty to byla příležitost, jak si vydělat na život.
Architektura se dále vyvíjela a začala se od umění postupně vzdalovat. Nicméně nás čekala ještě jedna velká politická změna a to pád železné opony, který měl na Vídeň jako poslední město Západu velký dopad. Zároveň jsme se chtěli i jasně oddělit od pozdějšího street art umění, na které je třeba nahlížet samostatně.
Myslíš si, že lidé mají pro tento typ umění pochopení nebo se jedná o něco, co je již překonané a patří do minulosti?
Lidem se toto umění většinou líbí. Mají rádi, že mozaiky jsou barevné, ale nehledají za nimi žádný hlubší kontext. Mnohé z těchto maleb jsou jednoduché a zobrazují květiny či zvířata, nic komplikovaného. Jde o snadno stravitelné umění bez velkého přemýšlení. Prostě jdeš po ulici, podíváš se vzhůru a potěšíš se.
Lidé ho vnímají v podvědomé rovině a někdy si ani neuvědomí, když tam najednou není. A to je ten moment, kdy nastupujeme my. Zkoumáme, zasazujeme to kontextu a hlavně vyprávíme příběh. Zvyšujeme nejen povědomí, ale i porozumění veřejnosti o tomto specifickém umění z fasád domů, které je obklopuje.
Jak takový příběh o umění z fasád domů skládáte? Kde hledáte informace o malbách či mozaikách?
Někdy víme okamžitě, kdo je autorem, protože poznáme jeho styl. V jiných případech to může být mnohem složitější. Právě ta komplikovanost je však neuvěřitelně fascinující. Je to zcela mimo obvyklý způsob vnímání umění.
Podíváš-li se na tato umělecká díla skrze historii umění, tak tam vůbec nejsou zahrnuta. Tito umělci byli na okraji umělecké scény. Každopádně jsou zcela historicky relevantními, protože dokázali promítnout svůj styl a vizi velmi osobním a nenápadným způsobem přímo do našeho města.
„Podíváš-li se na tato umělecká díla skrze historii umění, tak tam vůbec nejsou zahrnuta. Tito umělci byli na okraji umělecké scény.”
Máš svoji oblíbenou malbu či umělce?
Spolu s Magdalenou jsme velkými fanoušky Franze Molta. Franz je skvělý umělec, který vytváří mozaiky. Pracuje s objemem a tělesy, která skládá ze zdánlivě nahodilých obkladů. Jedním z mých oblíbených kousků byla jeho futuristická vize Vídně s dálnicí, helikoptérou a katedrálou uprostřed, ale toto mozaika byla bohužel odstraněna.
Baví mě i abstraktní umělec Alfred Kirchner, který na jednom z domů vytvořil zajímavé kruhy v krásných barvách. Těch, co mám rád, je však mnohem víc.
Jsou tato umělecká díla chráněna? Jak probíhá renovace takového domu s malbou či mozaikou?
Situace ohledně jejich ochrany je nejasná. Jak má město chránit něco, o čem někdy ani neví, že existuje? Nicméně lidé dnes již toto umění více vnímají a zároveň s postupem času se tyto malby stávají staršími a tím i hodnotnějšími.
Měli jsme štěstí, že jsme mohli být součástí procesu odstranění mozaiky a poté i její opětovné instalace. Byl to celkem vtipný příběh. Mozaika, kolem které pravidelně chodíme, byla jednoho dne pryč. Byli jsme připraveni za ni bojovat. Už jsme psali ne moc pěkný email, načež jsme zjistili, že mozaika se renovuje. Bylo fascinující vidět ji zblízka, jak se jí vrací její původní lesk.
Tím, že jsme s Muzeum Podívej se vzhůru začali, jsme na sebe vzali i odpovědnost za ochranu těchto děl.
Narozdíl od tradičního muzea musíte neustále hledat další a další kousky. Nebojíš se, že jednoho dne již další nenajdete?
Muzea ve Vídni jsou plná skvělých děl, ale většina z nich je obvykle skryta někde v depozitáři. Což je přesným opakem našeho muzea. Hodně spoléháme na naši skvělou komunitu a jejich upozornění o pro nás neznámých malbách a mozaikách.
Být muzeem znamená nejen mít kolekci, ale muzeum musí komunikovat, díla zkoumat a chránit je. Tyto elementy dělají muzeum muzeem. Pokud děláš pouze výstavy, tak jsi výstavní síní. Pokud provádíš pouze výzkum, tak jsi výzkumnou institucí. A pokud pouze chráníš, tak jsi restaurátor. Chceš-li být muzeem, tak musíš aspirovat na všechny tyto činnosti.
Ale samozřejmě, že čím víc děl vidím, tím méně nových mezi nimi je. Stále je však co objevovat.
“Muzea ve Vídni jsou plná skvělých děl, ale většina z nich je obvykle skryta někde v depozitáři. Což je přesným opakem našeho muzea.”
Co nového ti zkušenost vzniku Muzea Podívej se vzhůru dala?
Víc než jsem čekal! Konkrétně například samotné spojení mezi politickou historií a uměním, které se okamžitě promítá do města. To je něco, co jsem si před tím, než jsem o tom začal více přemýšlet, nikdy neuvědomil. Teď si to uvědomuji.
Tyto malby a mozaiky jsou elementy, které ve městech potřebujeme. Netvrdím, že těmito elementy musí být zrovna umění, ale jednoduše cokoliv s čímž se můžeme ztotožnit. Akumulace budov ještě nedělá město městem. Je potřeba, aby mezi budovami bylo něco extra. Pro mě osobně tím jsou tato díla, která vtiskují do města jeho lokální identitu.
“Akumulace budov ještě nedělá město městem. Je potřeba, aby mezi budovami bylo něco extra. Pro mě osobně tím jsou tato díla.”
Jak vidíš budoucnost Muzea Podívej se vzhůru? Na čem teď pracujete?
Celý projekt vzešel z našeho nadšení a díky naší komunitě jsme se dostali až sem. Hodně na ni spoléháme. A s tím přichází zodpovědnost. Rozhodně přemýšlíme o budoucnosti projektu i o tom, jak ho zprofesionalizovat.
Máme za sebou první komentovanou prohlídku a od vídeňské obchodní agentury jsem získali grant na vytvoření materiálu, který lidem pomůže toto umění snadněji nalézt. Našim cílem je ve spolupráci s grafikem a fotografem z dané čtvrti vytvořit sérii velmi lokálních letáků. Chceme, aby vznikl víc než kus papíru. Chceme, aby tento materiál byl opravdovou součástí komunity.
Jak vidíš, očekávání a plány jsou velké. Nechceme však, aby se nám vytratila radost a nadšení, které byly na samém začátku.
All photos ©Raufschau Museum