Zuzana Štefanides: Myslela jsem si, že když někdo něco prodává, tak to musí být dokonalé
Zuzana žije s rodinou v Praze, psala úspěšný blog o módě a spoluutváří Pokojovky, šije košile ze starých ubrusů, kde je každý kousek originál, miluje všechno staré a ráda se obklopuje věcmi, které jsou i v nepořádku krásné a dělají jí radost.
Šiješ košile ze starých ubrusů, kterým tak dáváš druhý život. Košile pak vyprávějí opravdu dlouhý příběh. Jak tě něco takového napadlo?
Vždy jsem chtěla tvořit, ale protože jsem design ani žádnou jinou formu umění nikdy nestudovala, tak jsem si myslela, že bych neměla. Jenomže já prostě miluji všechno staré a moje návštěvy blešáků a vetešnictví vedly k tomu, že jsem začala mimo jiné sbírat i staré ubrusy. Až později jsem zjistila, že existují lidé, co ze starých látek šijí oblečení, která je ještě lepší než oblečení z klasické látky. Tedy pokud máš ráda příběhy tak jako já.
Když jsem si letos v zimě koupila šaty od svého oblíbeného španělského návrháře J. Llambias, ušité ze starých látek, byla jsem okouzlena. Myslela jsem si, že když někdo něco prodává, tak to musí být dokonalé, ale tyto šaty jsou ušité z více než 100 let staré látky a jsou na nich flíčky. Až později mi došlo, že existují lidé, co nepotřebují mít vše dokonalé. A tak jsem si řekla, že bych takové kousky mohla tvořit i já.
Proč bychom měli nosit věci s příběhem? Proč je to pro tebe tak důležité?
V takovém oblečení se musíš projít a zažít si to. Mně osobně se to stalo, když jsem byla na Mallorce právě v těch šatech od J. Llambias. Chodila jsem po městě a úplně jsem cítila, že já jsem ten příběh a to nejsem Španělka ani nežiji na Mallorce. Až jsem si říkala, že bych takové šaty neměla vůbec vlastnit. Přirozeně jsem v nich splynula s okolím a dokonce mě i některé starší dámy oslovily, protože poznaly látku, ze které jsou šaty ušité. Byl to skvělý pocit.
“Chodila jsem po městě a úplně jsem cítila, že já jsem ten příběh a to nejsem Španělka ani nežiji na Mallorce. Až jsem si říkala, že bych takové šaty neměla vůbec vlastnit.”
Šití je jednou z dovedností, kterou dnes ovládá stále méně lidí. Jak ses ty sama naučila šít a co ti dává práce rukama?
Moje mamka šila, protože musela a spíš oblečení přešívala a upravovala než šila. A já sama jsem si kdysi v patnácti jednou přešila kalhoty. Neuměla jsem pracovat se střihy, ale k šití mě to vždy táhlo. Když jsem viděla, že jedna z mých kamarádek se během covidu naučila šít jen na základě YouTube videí, tak jsem si řekla, že to zvládnu taky. Vysvětlila mi, jak fungují střihy a já začala. Šití mě neskutečně baví. Pokaždé, když se vracíme domů, tak já se těším hlavně na šití, proto si myslím, že mi i tak jde. Vůbec nevím, kde se to ve mně vzalo, ale jakmile se posadím k šicímu stroji, jde mi to samo.
Šiješ si všechny své kousky sama? Jak taková košile vlastně vzniká?
Ano, všechny košile šiji já sama. Ze všeho pro mě úplně nejsložitější je najít látku. Jakmile ji najdu, tak šiji košile, které bych nosila já sama, což z marketingového pohledu není úplně ideální, protože existují lidé, kterým se budou líbit i jiné košile či ubrusy. Ale já prostě chci světu dávat to, co se líbí mně.
Každý ubrus, ze kterého šiji, se nejdřív snažím vyčistit nejlépe, jak to jde. Zároveň z každého ubrusu zkouším získat maximum, proto raději zachovám výšivku a košili udělám kratší, než aby to bylo na úkor ubrusu a jeho příběhu. Nemám jeden univerzální střih košile, každý střih přizpůsobuji konkrétnímu ubrusu. Mé košile jsou tak různě dlouhé a široké.
“Šiji košile, které bych nosila já sama. Vím, že existují lidé, kterým se budou líbit i jiné košile či ubrusy. Ale já prostě chci světu dávat to, co se líbí mně.”
Co pro tebe znamená oblečení? A jaký je tvůj nejoblíbenější kousek v tvém šatníku?
Oblečení je moje vášeň a svůj šatník miluji. Asi patnáct let jsem měla celkem známý blog a dostávala jsem hordy oblečení, až toho najednou bylo moc. Před pár lety jsem pochopila fungování řetězců, o kterém se do té doby moc nemluvilo a prošla si obrovskou změnou.
Vše jsem protřídila a začala vnímat, kdo a z čeho mé oblečení šije. Teď mám v šatníku asi 50 kousků. Mnoho ze svých šatů mám léta. Každý rok si koupím pár nových věcí od designérů, které sleduji a jejichž práce si cením. Takže když mi v šatníku něco chybí, tak to vím hned. Jednou se mi ztratily šaty a já nechápala, jak se to mohlo stát. Oblečení je pro mě vzácností a podle toho se k němu chovám. Nakonec jsem zjistila, že jsem je měla na balkóně a ony mi vypadly. Našla jsem je o dvě poschodí pod námi. V šatníku nemám oblíbený kousek, protože všechno co v něm mám, je oblíbené. Jinak by to tam nebylo.
Jsou pro tebe v módě důležité trendy?
Žádné trendy nesleduji. Kdysi jsem je kvůli práci v marketingu sledovala. Každé léto jsem si kupovala Elle a značila si v ní, co chci. Teď třeba vím, že se nosí holé břicho, ale mé šaty, které mám léta, pro něj nemají prostor. Kvůli novému trendu, ať již v podobě změny střihu či barvy své šaty nepřestanu nosit.
Jak tvé klientky zvládají, že košile má flíček či nedokonalou výšivku? Vnímají to jako součást příběhu či jim to vadí?
Otevřeně s nimi sdílím, že některé košile nejsou úplně dokonalé. Některé jsou. Někdy se to prostě podaří, ale není to časté. Košili mi zatím vracela jen jedna žena, ale tam šlo spíše o to, že si nezkontrolovala její rozměry. Je zajímavé, že i někteří z mých sledujících, kteří vědí, že šiji ze starých ubrusů, očekávají, že výsledek bude dokonalý.
”Je zajímavé, že i někteří z mých sledujících, kteří vědí, že šiji ze starých ubrusů, očekávají, že výsledek bude dokonalý.”
Myslíš si, že jsme ztratili kontakt s tím kdo, jak a z čeho oblečení vyrábí?
Kdysi bylo běžné, že si ženy na kabát šetřily i čtyři roky a pak ten kabát taky 30 let nosily a o to jsme přišli. Dnes nás ten kabát buď nebaví nebo jednoduše chceme další. Je přirozené, že pokud sis na něco tak dlouho šetřila, máš k takovému kousku úplně jiný vztah. Já mám se svým oblečením pěkný vztah, ale obecně si myslím, že lidé to takto nevnímají. Potřebují-li nové šaty na konkrétní událost, tak jdou a koupí se je.
Jak důležitá je pro tebe estetika a vizuální prezentace tvých kousků? Myslím tím jejich nafocení, zachycení detailů a atmosféry vzniku.
V životě se ráda obklopuji věcmi, které jsou i v nepořádku krásné. Mám ráda nejen staré, ale i kvalitní věci. Dlouhou dobu jsme například měli doma mlýnek na kávu, který byl naprosto hrozný, ale měli jsme ho, protože jsme neměli na lepší.
Když jsme si pak pořídili mlýnek nový podle našich představ, věděla jsem, že to bude na celý život. Jen mamce nesmím říct, kolik stál, ale každý den mi teď dělá radost. Takto si do svého života pouštím věci, co mi dělají dobře. Buduji si esteticky pěkný svět. A to si myslím, že se odráží i v mých košilích a na fotkách na mém Instagramu. Nedělám fotky proto, aby byly pěkné, ony jen odráží svět, ve kterém žiji.
“Buduji si esteticky pěkný svět. Nedělám fotky proto, aby byly pěkné, ony jen odráží svět, ve kterém žiji.”
Jaký je to pocit posílat do světa svoji vlastní tvorbu? A co bude, až jednoho dne nebudou staré ubrusy?
Moje budoucí já se tomu dnešnímu bude určitě smát. Když jsme začínaly s Pokojovkami, tak jsme je měly u mě na balkóně. Takže teď když po večerech sháním staré ubrusy nebo šiji, tak věřím, že se jednou budu smát tomu, v jakých podmínkách jsem tvořila.
Ubrusů je hodně, jenom jsou někde schované a já je musím najít. Ale rozhodně se nebojím, že by došly. Každá košile, kterou posílám do světa, je kus mě. Často pak čekám na reakci, ať již pozitivní či negativní. Ale někdy se ti vůbec nikdo neozve a to je asi to nejhorší, protože nevíš, jestli se košile líbí a zda ji někdo nosí.
Mým cílem není šít jednu košili za druhou, hledám rovnováhu mezi tím, co mi můj život dovolí a tím, co jsem já sama schopna ušít. Zároveň chci, aby mé košile byly pro ženy malou vzácností.
fotografie fotila © Lucie Fenclová